První norský hiking

Pátek 14. srpen 2009 • Bergen

Nevím čím to je, ale každé ráno je pro mě stále obtížnější vstát. Již dávno jsem vzdala choutky jít si před školou zaběhat a dále poznat místní okolí, už mi docela dělá i problémy dojít do školy včas. Asi to bude místním ovzduším, pohled na deštivou oblohu člověku energii moc nedodá. Asi bych potřebovala trochu více spánku, ale na to budu mít čas až tu bude tma, teď si musím užít světla, dokud to jde ;)

Jako odpolední aktivitu jsme mohli zvolit hiking po místních hřebenech. Moc jsme se na to těšili, trochu nám však vzal náladu silný déšť, který přetrvával celé dopoledne. Každopádně nás organizátoři stále nabádali, ať to nevzdáváme, protože je předpověď na odpoledne příznivá a že nepůjde o nic náročného, jen malá procházka po okolí s výhledy na město. Přeci jen aspoň přestalo pršet, rozhodli jsme se tedy nakonec zúčastnit se v hojném počtu. Bohužel organizace byla trochu neprozíravá a vycházeli jsme rovnou ze školy, nestihli jsme se tedy jít na koleje převléci. Většina jsme naštěstí měli aspoň dobré boty a nepromokavé bundy, nechali jsme si však džíny a někteří však šli i v normálních plátěnkách. Vycházeli jsme z toho, že nepůjde o nic náročného (tatínek nebyl na blízku, tak nebyl důvod, proč jim nevěřit).

Již za první zatáčkou nás zastihl pořádný slejvák, což nám trochu vzalo náladu, ale již jsme nechtěli vzdát započatý boj. Cesta se postupně mírně zvedala, až se ztratila v mokrém houští, prodírali jsme se spíše necestou než cestou po kotníky v bahně stále směr nahoru. Brzy přišly i skály, na které bylo nutné vylézt, což už mi začínalo být líto těch nešťastníků, co šli jen v městské obuvi. Asi jsem Nory podcenila, vždycky když je vidím večer nastrojené v těch šatičkách cupitající na jehlách, tak jsem si je neuměla představit sportovat. Ale očividně každá Norka má doma vedle lodiček pořádné pohorky a prvotřídní horské vybavení. Je pravda, že nahoře jsme potkali spoustu lidí, ale vždy jen po jednom. Prý to tak mají nejraději, výlet je pro ně nejúspěšnější tehdy, když potkají co nejméně lidí. Naše početná skupina jim tedy musela zkazit náladu na půl roku dopředu.

Nakonec jsme se na hřeben opravdu vyšplhali a mohli si užívat krásný výhled na celý rozložitý fjord. Po chvíli dokonce i vysvitlo sluníčko a odměnilo nás za naši námahu. Dostali jsme za odměnu wrap z uzeného lososa, sedli si na břeh jezera a k dokonalosti nám nic nescházelo. Mě tedy jen trochu vyšší tlak, aby se mi prokrvily již opět zcela bílé prsty. Co já budu dělat, až bude opravdová zima, to tedy nevím. Cestou dolů jsme byli fascinováni množstvím jezírek a krásných lesních stezek, které nám začínají takřka za nosem za kolejemi. Jedno jezírko mělo i nádhernou pláž, tak se nemůžeme dočkat, až se oteplí a my ho okusíme na vlastní kůži (pokud ovšem jeden semestr nebude málo na toto čekání…).

Večer nás čekal koncert v hlavní aule školy. Překvapila nás zde postavená obrovská stage a všechno profesionální audiovizuální vybavení, koncert Madony proti tomu musel být chudý příbuzný. Předkapela byla opravdu výborná, sice jsme chvíli spekulovali o pohlaví hlavního zpěváka/zpěvačky, ale na kvalitě jejich hudby to neubralo ;) Po nich nastoupila hlavní hvězda Paperboys, mělo jít o jednu z nejoblíbenějších kapel v Norsku. Bohužel však hráli hip-hop, což nebyl příliš náš šálek kávy, ale strhla nás nakonec aspoň atmosféra. Únava však byla časem silnější než já, stěží jsem se vyšplhala na koleje a nechtěla jsem už nic jiného, než padnout do postele… Usnout se mi podařilo asi na minutu, ale nebylo mi přáno.

Probudil mě zvuk sirény pulzující za mým uchem. Nejdřív jsem si myslela, že si někdo dělá srandu a zvoní jen tak, tak jsem se snažila usnout i přes ten odporný zvuk. Nakonec to bylo ale silnější než já, tak jsem se rozhodla zjistit, co se děje. Chodba byla tmavá a všude jen červená světla, to už mi pomalu začínal nabíhat mozek a uvědomovat si, že se asi něco děje. Vrátila jsem se do pokoje a z okna spatřila spoustu lidí před kolejemi. Asi ten poplach zvonil už notnou chvíli, zasáhl mě v nejhlubším spánku asi hodinu po usnutí. Nechtělo se mi jít ven jen tak, abych nezmrzla, tak jsem se pořádně oblékla a malátně sešla po schodech. Venku jsem zjistila, že jsem jedna z posledních, Norové již poslušně dávno stáli venku, chudáci většinou naboso jen v pyžamu. Dokonce už přijížděli i hasiči, ale byl to očividně jen planý poplach. Museli jsme počkat, než prohledají celou budovu a pustí nás zpět. No nevím, jak bych obstála při skutečném poplachu…

[blog/w3_4.jpg]
  Další obrázky na Picase a u Zuzky

« Zpět na úvodní stránku