Lucie Růžičková

Welcome Bergen!

Neděle 9. srpen 2009 • Bergen

Ono ráno klíčového dne jsem se probudila s žaludkem mírně na vodě a bohužel se nejednalo o cestovní horečku. Úžasná svatba Karla a Terezky přeci jen musela nechat nějaké následky. Rychle přelévám do placatky vyhranou domácí višňovici od Karla a doufám, že ta v případě nejhoršího vypálí každého červa. Nervy z nedobaleného kufru se nějak v kontextu všeho před a posvatebního dění nekonaly a brzy ráno bylo již vše připravené ve Fordíku. Málem mé kufry musely ustoupit Honzíkovu kolu, jelikož Honzík vyrážel přímo z Ruzyně vybít žal na další závod Kola pro život. Aspoň to loučení bude krátké, nestihl by přece registraci. V kritické chvíli zasáhl tatínek, který pohotově přistavil další vůz, kam se vtěsnal zbytek rodiny. No prostě výprava jak u Hujerů. Paní na přepážce byla lehce zaražená, horečně počítala zavazadla a lidi, přičemž před sebou měla jen jednu letenku a pas. Aspoň mi v tom zmatku odpustila kilo nadváhy, takže Becherovka putovala se mnou. Mamince zase zbyly jen oči pro pláč. Když se z toho všeho oči zavodnily nakonec všem, usoudili, že už nestíhám letadlo a vystrčili mě za pasovku a pádili pryč. Na mé protesty mi vzkázali, že se těší na kafe a zbytek svatebního dortu, takže musí pospíchat. Teď pro změnu zbyly oči pro pláč mně. Bylo mi samozřejmě líto té výslužky, co zůstala doma…

Dvě hodinky v oblacích a co to s tou zemí udělá. Z 30°C jen 16°C, z azurové oblohy šedé mraky a leje jak z konve. Welcome in Bergen

Při výjezdu zavazadel jsem nadšeně vyběhla pro svůj kufr, který vyjel mezi prvními. Za chvíli vyjela i krosna, no co víc si přát, nic se neztratilo. Teď ještě těch 50 kg na sebe nějak navěsit a můžeme vyrazit. Chci ještě zapátrat v kufru a vyndat něco proti dešti a ono hle – obsah se mi zdá nějaký cizí. Zmateně se zadívám na pás, kde koluje dvojče mého cizího kufru. Nenápadně vyměňuji kus za kus a snažím se být neviditelná. Druhý pokus dopadl dobře, no nakonec ten déšť ještě začnu mít ráda, bez něj bych asi na kolejích měla veselé vybalování.

Autobus z letiště řídí zábavný pan řidič, který nám dvojjazyčně vypráví o každé zastávce snad celou historii. Aspoň člověk ví, proč si udělal díru do peněženky hned na úvod. Na konečné nás měl čekat někdo s pokyny, v kterých místech máme hledat kolej. Přidala jsem se ke skupince podobně zavazadly obtížených a zmatených studentů, ale kroužili jsme zatím bez úspěchu. Přinejmenším první spřízněné duše. Naštěstí jsme si po necelé půl hodině mohli oddechnout a přidat se k sympaticky vyhlížející slečně a dalšímu autobusu. Člověk by neřekl, jak může být i v Bergenu horko, přeci jen půl metráku různě rozvěšený po mém těle mi dal docela zabrat, zvlášť když jsme vystoupili z autobusu a viděli koleje tyčící se před námi na vršku. Uf… Naštěstí jsme potkali skupinku akčních studentů, kteří galantně nabídli pomoc. Trošku jim ztuhnul úsměv na rtech, když jsme je naložili a ještě více ztuhli po zjištění, že bydlíme v bloku bez výtahů a musíme do třetího patra. Jako na potvoru měli něco moc důležitého a nenápadně se vypařili. Ale to už jsme byli aspoň nahoře před kolejí.

Brožurka kolejí slibuje „milion dollar view“, na který jsem se moc těšila. Smůla, že můj pokoj má je zrovna na druhou stranu s výhledem do ošklivé vysoké zelené budovy. Navštěvuji kamarádku na opačné straně a chápu, co mysleli. Je to opravdu nádhera, celý Bergen jako na dlani. Musím to vyfotit, jen co přestane pršet (což už vím, že dnes nebude). Snažím se nést statečně pokoj bez výhledu i bez červené pohovky s křesílkem, která patří asi jen k výhledu, a říkám si, že si pojedu do Ikei koupit aspoň červené prostěradlo. Norská Ikea byla naprosto neuvěřitelná, ceny skoro jako u nás, takže se dovybavuji peřinami a polštářem. Bohužel však měli snad všichni Norové podobný nápad a rozhodli se přestavět si byt, jelikož takový dav jsem hodně dlouho nezažila. A to ani nedávali nic zadarmo. Snažili jsme se to prolétnout bleskovou rychlostí, ale i tak to bylo vyčerpávající. Už jen nakoupit první nezbytné potraviny a domů… No domů je zatím zvláštní slovo, ale po vybalení to přeci jen vypadá už trochu útulněji a zatepleněji. Ještě že jsem dostala tak hezké dárečky na stěny, hned je tu veseleji. Slyším na chodbě nějaký ruch, tak se půjdu podívat, jestli mi nepřijeli nějací spolubydlící. Deset večer, ale světla zatím víc než dost. Bohužel ale také deště. No líp už asi nebude ;)

« Zpět na úvodní stránku

↑ nahoru • © 2009-2012 Lucie Růžičková • poslední změna 10.04.2011 19:14 • CMS • statistika • vytvořil Nux s.r.o.