Ulriken hike, the best forever

Neděle 20. září 2009 • Bergen

[blog/20090913_6.jpg]Předpověď na pondělí byla více než příznivá, usoudili jsme tedy, že je hřích být ve škole a naplánovali jsme hiking na další majestátnou horu tyčící se nad Bergenem, na Ulriken. Vzpomněla jsem si na úsměvné historky rodičů, kterak na zmíněnou horu lezli před půlnocí a plně tak využili polárního dne. My jsme tak dobrodružnou historku neplánovali, objevili jsme mezi reklamními letáky z prvního týdne poukaz na jízdu lanovkou zdarma, rozhodli jsme se ho tedy využít a ušetřit si cestu nahoru. Hřebenová túra zpět ke kolejím je poté i tak na asi osm hodin, nebáli jsme se tedy, že bychom se ochudili o sportovní zážitek.

Z vyprávění rodičů jsem si pamatovala, že lanovka začíná přímo u kolejí, ráno jsme tedy nasedli do autobusu a vydali se směr koleje na druhé straně města. Když jsme se však stále více a více vzdalovali od vytouženého bodu, začala jsem být mírně nervózní, zda jedeme správně. Nejeli. Ve městě je totiž ještě jeden nám utajený blok kolejí a lanovka jede právě z něho. Přemýšleli jsme, co teď budeme dělat na druhé straně města, využili jsme však tohoto zaváhání a navštívili Fantoft Stavkirche, roubený kostel s tradičními dračími fiály. Po této kulturní vložce nám nezbývalo nic jiného, než opět nasednout na autobus a odhadovat bod, kdy se nejblíže přiblížíme k lanovce. Čekala nás ještě další půlhodinka bloudění, nakonec jsme však dorazili k výchozí stanici a mohli si užít nádhernou vyhlídkovou jízdu nahoru.
 

[blog/20090913_9.jpg]Nahoře nás čekal nepředstavitelný výhled, takovýto den se tu zažije podle mě pouze jednou za rok. Azurová obloha bez jediného mráčku, výhledy až na širé moře, co víc si ještě přát… Okouzleni a vyčerpáni hledáním jsme zasedli k pikniku a dosyta si užívali výhledy na všechny strany. Pak jsme si však uvědomili, že poledne dávno minulo a nás stále čeká sedm hodin domů, rozhodli jsme se tedy pořádně do toho šlápnout a vyrazit. To se však neobešlo bez dalšího půlhodinového bloudění a hledání správné trasy, jelikož na norské značení (nebo spíš neznačení) tras by člověk potřeboval GPS. Nakonec se však zadařilo a my se mohli uvzdychat nad krásnou hřebenovou cestou a dalšími výhledy, které se nám otevíraly. Honzík už vypadal pěkně znuděně nad našimi neustálými nadšenými výkřiky, jak je dnes neskutečně krásně a že svítí sluníčko a vysvětlil mi, že už bych toho mohla nechat, protože je to přeci normální. Asi by si tu měl zkusit žít pár týdnu bez slunečního světla, taky by si to pak více užíval.

[blog/20090913_10.jpg]Nádhernější výlet jsme tu ještě asi nepodnikli, z fotek budeme žít celou zimu. Cesta se nádherně vinula po hřebeni a ukazovala nám nové a dosud skryté zákoutí a vyhlídky, a přestože jsme již k večeru začínali být mírně unavení, byli jsme plně uspokojení. Nakonec se nám to ještě protáhlo hledáním cesty (spíš necesty) houštinami nad kolejemi, byli jsme tedy všichni rádi, když jsme spatřili budovy kolejí a představili si teplou sprchu a měkkou postel. Výhled z naší kuchyně na zapadající slunce odrážející se v moři při pojídání těstovinek s krevetami byl jen poslední tečkou za úžasným dnem…

Fotky v albu Ulriken hike, the best forever a u Zuzky v albu Ulriken - Mission through the Middle-earth
 

« Zpět na úvodní stránku