Expedice „Sheep & Rocks in the fogshell“ a (ne)viditelný Preikestolen

Úterý 8. září 2009 • Bergen

[blog/20090906_2.jpg]Ráno jsem plná energie vyskočila z postele, jelikož jsem byla přesvědčena o tom, že přeci nemůžeme mít smůlu dvakrát, a že již na nás čeká ve vycházejícím slunci ozářený Preikestolen. Pohled z okna sice naznačoval něco jiného, bylo však také teprve sedm, cesta nahoru trvá přes dvě hodiny a desátá vždy rozhodne. Takže to musí být doma. Náladu po ne příliš vydařeném spaní nám zvedla úžasná snídaně s teplým domácím ořechovým chlebem a bohatým švédským stolem. Museli jsme projíst mnohem více, než jsme zaplatili za hostel, takže nakonec to byla dobrá volba a my měli energii na celý den. Bohužel však mé vzdušné zámky o krásném slunečném dni alá San Francisco začala ničit každá další kapka bubnující do střechy. Již v hustém dešti jsme naházeli všechny nepotřebné věci do auta a energickým krokem jsme se vydali směrem vzhůru. Snad to budeme mít brzy za sebou…

Déšť stále zvětšoval svou intenzitu, takže již na prvním kopci jsem měla boty plné vody a nebylo na mě suché nitky. Sice všechno se pyšní značkou „water proof“, ale v Norsku to asi očividně nezkoušeli. Nu nevadí, aspoň člověk lépe splyne s okolní krajinou. Míjíme krásné jezírka, skalní útvary a vyhlídky, které vypadají jako výhled do zátoky (jak usuzujeme z naučných cedulí, kolem nás je všude bílo). Každopádně pro nás mazáky ze včerejšího náročného Kjeragu je cesta již pouhou procházkou, takže zkušeně skákajíce přes kameny jak kamzíci v polovičním čase dorážíme na vytoužené a tisíckrát obdivované místo. Opět budeme originální, naše fotky vypadají opravdu výjimečně. Viděli jsme tuny fotek Preikestolenu, ať už z pohledů, nebo od našich kamarádů, kteří tuto cestu již absolvovali, ale všechny vypadaly stále stejně. Naše mají jedinečnou atmosféru okamžiku. Nejen že jsme na plošině takřka sami (jedná se o nejnavštěvovanější místo v Norsku) - což se však dá také přisoudit dané denní době - ale hlavně má svou jedinečnou mystickou atmosféru.

[blog/20090906_1.jpg]Máme dobrý čas, tak jsme přemýšleli o tom, zda nezkusit půl hodiny počkat, jestli se nevyjasní. Po snězení čokolády a pár dalších sladkostí jsme však již tak vymrzlí, že se budeme muset opět rozhýbat směrem dolů. Stejně se v nejbližších hodinách vyjasnění nedá příliš očekávat, opět navzdory předpovědi, jež byla vyvěšena v hostelu. Měli by tu restrukturalizovat své meteorologické zpravodajství, zatím to vypadá, že je jejich hlavním cílem věšet turistům bulíky na nos.

Avšak nakonec jsme se usvědčili v tom, že rozhodnutí vydat se směrem nahoru co nejdříve bylo správné, jelikož jsme v opačném směru potkávali celé autobusy turistů. Jít v takovém zástupu by mě tedy asi nebavilo. Takhle jsme se cítili aspoň jako objevitelé nedobyté krajiny, teď už to byla vysloveně masová záležitost a počasí bylo stále stejné. Na parkovišti jsme využili znalosti okolních zařízení a ve sprchách hostelu se v klidu převlékli do suchého, takže nám již bylo dobře a po snězení další čokolády nám vůbec nic nescházelo. Plni dobré nálady jsme vyrazili na naší více než 400 km cestu zpět do Bergenu. Rozhodli jsme se zvolit jinou variantu a vzít to více přes vnitrozemí, kolem ledovce a Hardangerfjordu (nejširší fjord Norska). Naše rozhodnutí se ukázalo jako správné, když se po sjetí z hor roztrhala obloha a první paprsky [blog/20090906_5.jpg]slunce ozářily vrcholky hor. Opět mohla začít naše vzdychací extáze, neustálé otevírání okénka a snaha ulovit alespoň z auta co nejhezčí fotografie. Na větší zastavování bohužel nebyl čas, jelikož se nám nepodařilo dosáhnout vyšší průměrné rychlosti než 49 km/h a s tím se tedy na delší vzdálenosti nedá příliš pracovat. Sice máme príma výkonné auto, ale v Norsku člověk musí mít na všechno dost času.

Cesta byla opravdu stále nádhernější a nádhernější a my si ji plně vychutnávali. Při dohánění trajektu sice Philip mírně začal řezat zatáčky a já opět dostala barvu okolní šťavnaté louky, čerstvý vzduch na trajektu však rychle zahnal začínající nevolnost a já za odměnu dostala větší příděl chleba s nugetou, že jsem tak statečná ;) Za čilého hovoru a humoru nad našimi jazykovými hrátkami jsme začali vymýšlet název naší expedice, musím tedy dodat vysvětlení závěrečné verze. Volný překlad do češtiny by mohl znít jako „Ovce a skály v mlhavé kostce“ – ovce bylo nutné do názvu obsáhnout, protože jsme jich potkali opravdu neskutečné množství. Francois nás pořád přesvědčoval, že nemohou být domestikované, protože se pohybují na nepřístupných a neobydlených místech. Byl přesvědčen, že se jedná o ovci divokou – no jen jeho teorie trochu postrádala vysvětlení, jak se dokázali geneticky zmodifikovat natolik, aby se narodili se zvoncem na krku ;)

[blog/20090906_4.jpg]Do Bergenu jsme dorazili již za tmy, a jestli jsme se orientačně celý výlet drželi, tak v Bergenu jsme se dokázali ztratit již před vjezdem do města. Nakonec však vše dobře dopadlo a my přesně s úderem desáté vraceli auto, jak jsme slíbili. Najeli jsme celkem 950 km, myslím, že krásný výsledek. Viděli jsme opravdu velký kus země, dokonce větší, než jsme sami původně čekali. Na kolej jsem dorazila před půlnocí a zjistila jsem, že topení se stále nespravilo a teplota dosahuje bodu mrazu. Nakonec možná na tom Preikestolenu nebylo tak špatně…

Fotky v albu (Ne)viditelný Preikestolen a u Zuzky Sheep & Rocks in a Foghell. Pokud vás zajímá, jak to tam vypadá za pěkného počasí (a proč jsme se tam vydávali), tak vhodné zkouknout třeba zde
 

« Zpět na úvodní stránku