Expedice „Sheep & Rocks in the fogshell“ a (ne)dosažitelný Kjerag

Pondělí 7. září 2009 • Bergen

[blog/20090905_51.jpg]V sobotu jsme se probudili již za kuropění, abychom stihli dobýt známý a respektovaný Kjerag. Monika mě varovala, že se jedná o náročnou cestu, kterou není možné jít v dešti a vlhku, tak jsme doufali v pěkné počasí. Pohled do mlhavého rána nebyl tedy moc optimistický, ale musí se to přeci ještě probrat. Hostel jsme měli vybraný strategicky v nejbližší možné vzdálenosti od výchozího parkoviště, bylo však nutné zopakovat si včerejší serpentiny v opačném směru. Bohužel již dnes žaludku nepřišly tak zajímavé jako včera a nebylo mi zrovna do skoku, rychlá snídaně to však brzy spravila. Na parkovišti jsme byli jako první a také jako první vyráželi vzhůru. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jestli je to tím, že je teprve něco po osmé nebo tím, že je tak ošklivo. Zapudila jsem však chmurné myšlenky a s elánem uchopila řetězy na první skále a jala se šplhat nahoru.

Je pravda, že to po vlhké rovné skále nešlo zrovna lehko, a to jsme šli zatím nahoru. Chvíli jsme přemýšleli, jaká bude cesta dolů, ale pak jsme se rozhodli neřešit dne před večerem a zrychlili jsme tempo, abychom nevnímali stále větší mlhu a začínající mrholení. Teoreticky jsme cestu měli v malíku, takže jsme naštěstí zvládli odhadnout, v jakém úseku asi jsme, protože vizuální kontrola nebyla možná. Bylo nutné se přehoupnout přes tři hřbety a dostat se na plošinu, odkud již byla cesta zpět směrem k fjordu. Po skalách se cesta našla poměrně dobře díky řetězům, na plošině však nastal problém vzhledem k viditelnosti metru a půl. Hledali jsme červená T značící cestu stylem pokus-omyl do všech směrů, bylo to docela dobrodružné. Cítila jsem se jak na jiné planetě. Takhle si představuji Mordor... Drsná a krutá příroda, přesto tak krásná a plná respektu. Celé v mlhavém oparu to mělo jedinečnou atmosféru. Pomalu ale vytrvale jsme se posunovali vpřed a dohadovali se, zda vůbec poznáme, že jsme na místě. Už jsme málem obdivovali jiný útvar, když nás minuli dva sportovci běžící směrem k stejnému cíli. Následovali jsme jejich směr a opravdu – kámen byl stále na místě. Philip využil blahodárné mlhy a nevidě 980 m pod sebou přeskočil na střed a získal tak vytouženou fotku. My už bohužel měli více času na přemýšlení a stihli zanalyzovat situaci, takže již nikdo nebyl takový blázen, aby skákal po kluzké skále na nechráněnou římsu přes takovou propast, i když nebyla vidět. Škoda, pořád jsem doufala, že se mi podaří také získat fotku na slavném Kjeragu. Fotka pod ním však není také k zahození ;)

[blog/20090905_57.jpg]Abychom si vynahradili výhled, tak jsme aspoň poobědvali sýr a čokoládu a pak se bez otálení vydali na cestu zpět, jelikož opravdu nebylo počasí na opalování. Byli jsme pyšní na to, že jsme sem stihli vylézt toho dne jako jedni z prvních turistů. Cestou zpět jsme jich již potkali pěknou řádku, navzdory špatnému počasí. Očividně nejen my jsme nebrali vážně varování na parkovišti, že v mlze a špatném počasí je cesta neschůdná ;) Úsměv nás trochu přešel, když se potvrdila známá pravda, že cesta dolů je horší než nahoru. Po skalách to pekelně klouzalo a nebýt řetězů, po kterých bylo možné aspoň trochu ručkovat, tak bychom se dolů asi nedostali. Každopádně jsme to zvládli a patřičně hrdí na svůj výkon jsme si dali kafe a s překrásným výhledem na Lysefjord a dohadovali se, zda se obloha protrhává i nahoře, nebo jen tady.
Naštěstí však nebyl čas na dlouhé úvahy, museli jsme celý fjord objet opět zpět a pokračovat směrem na druhou stranu k Preikestolenu, kde jsme se chystali přenocovat. Vzdušnou čarou to bylo jen kousek, bohužel žádná silnice… Alespoň z auta jsme tedy pořizovali překrásné fotky ve slunečním svitu a říkali si, že tady jsme si to užili i za mlhy, hlavní je však zítřek, to bude prostě nádherně.

[blog/20090905_83.jpg]K Preikestolhyttě, hostelu přímo u výchozího bodu k Preikestolenu, jsme přijeli se zapadajícím sluncem a mohli si ještě vychutnat nádherné výhledy při pikniku u jezera. Kdyby tatínek hledal místo na konferenci, nemohl by vybrat lépe. Také se tam také dnes jedna konala, naše mokré pohorky překračovali dámy na podpatcích a mířili směrem k prosklené restauraci, kde to vonělo grilovaným masíčkem. No, náš chleba s máslem a chipsy taky nebyl špatný. Hlavní je ta atmosféra. Vedle ležící hostel se sice nedal rovnat se včerejším komfortem, ale postel tam byla, to bylo hlavní. Jediný kámen úrazu byl, že desátá, kdy už jsme se začali pomalu ukládat ke spánku, se zdála našim španělským spolubydlícím ideální doba na to, začít smažit rybu na česneku. Moc příjemné mikroklima na spaní…

Fotky v albu (Ne)dosažitelný Kjerag a u Zuzky v albu Sheep & Rocks in the Fogshell, pro srovnání známější situace z pohledů  (aneb co jsme neviděli :)

« Zpět na úvodní stránku