Expedice „Sheep & Rocks in the fogshell“ začíná

pondělí 7. září 2009 • Bergen

[blog/20090905_23.jpg]S pokračujícím semestrem a stále větším bergenským lijavcem jsme začali pomalu upadávat do deprese, tak jsme se rozhodli s tím něco dělat, abychom dostali další mízu do prodírání se stohy četby na semináře. Uvěřili jsme příznivé předpovědi na víkend a řekli si, že je správný čas na to podniknout výpravu na Kjerag a Preikestolen, nejznámější to hrátky přírody Norska. Natěšena z fotek Moniky a Jardy, kteří tam byli minulý týden, jsem všechny utvrzovala jak je tam vždy krásně a jak to bude nádherný výlet. Philip tu měl akorát na návštěve sestru, takže jsme velice rychle sestavili posádku statečných a začali obvolávat půjčovny, hostely a plánovat cestu. Všechno šlo jako po másle, takže jsme ve čtvrtek na společné večeři jen dolaďovali detaily, jako kolik čokolád je nutné vzít :) Malý detail byl, že změnili předpověď a místo sluníčka se tam objevovali mráčky. No co, zataženo být může, hlavně že odjedeme z toho věčného deště. Všude musí být už jen lépe (jedna z mála výhod Bergenu).

V pátek nám naštěstí odpadla jedna odpolední přednáška, takže jen nás čekal s Philipem tříhodinový kurz mezinárodní strategie a pak hurá na cestu. Holky mezitím pilně nakupovali a připravovali nám na cestu sandwiche, jak jsme jim to krásně strategicky naplánovali, takže již něco po dvanácté jsme všichni v plné polní stáli na zastávce do centra. První úkol bylo najít autopůjčovnu, jelikož její poloha opravdu nebyla příliš příznivá a zjistit v bergenském systému dopravy, jestli je poblíž nějaká zastávka, se zdálo nemožné. Naštěstí pomohl norský kamarád a pak ochotný řidič autobusu, který na dané zastávce začal vytrubovat, ať ti, kteří chtějí si půjčit auto, vystoupí. První část mise tedy splněna. Půjčené auto také splňovalo požadavky celé posádky – Audi A3 Sportback, 1.9 diesel. Mě to bylo tedy úplně jedno, ale první otázka hodně lidí byla, co jsme si půjčili, tak jen pro úplnost. Kupodivu bylo v nejlevnější kategorii, je ale pravda, že pro pět lidí to bylo trochu stísněnější. Každopádně lepší než VW Polo, které stálo úplně stejně. Aspoň kluci měli dobrý pocit, i když po zjištění, že se dá jet nejvýše 80, a to je ještě většinou všude 50, je doháněla k zoufalosti. Je tedy pravda, že se nedá plánovat podle měřítek, jak byl člověk zvyklý, na 100 km tu člověk potřebuje nejméně dvě hodiny. Spousta začátek, úzké silnice a četné trajekty nám 570 km protáhli na takřka celodenní zájezd.

[blog/20090905_15.jpg]Do Stavangeru jsme zvolili kratší cestu prokládanou trajekty (což ji také činilo nepříjemně nákladnou), ale mohli jsme se kochat výhledy na různé fjordy a útesy. Každý fjord tu má své nej, tudíž nemá cenu to vše popisovat. Jeli jsme postupně nejstrmějším, nejzelenějším, nejhlubším a nejzajímavějším fjordem ;) Do Stavangeru jsme dorazili již k večeru, nezbýval nám tedy bohužel čas na podrobnější návštěvu. Během půl hodiny jsme ho tedy prolétli křížem krážem takřka v klusu a jen vzdychali nad krásnými uličkami a zákoutími. Je to opravdu moc krásné město plné malých obchůdků a různých orientálních bister a restaurací. Až se mi zastesklo pobratříčkovi v podobných končinách na druhé straně zeměkoule. Vůbec se nám nechtělo pryč, ještě se sem určitě musíme vrátit za trochou života a nakupování, tady to na rozdíl od Bergenu mělo správnou skandinávskou atmosféru.

Nicméně plán je plán, takže jsme vyjížděli vstříc Lysefjordu, jenž bylo nutné celý objet, abychom se dostali na kýžený výchozí bod ke Kjeragu. Lodí by to trvalo jen chvíli, bohužel však jezdí jen do konce srpna. Jako by turisté nebyli i v září. Naštěstí cesta byla opravdu nádherná a my nemohli najít slov, abychom pořád neopakovali „wow“, „amazing“, „wonderful“ atd. Když jsme se dostali do nejužší části – malá jednosměrná silnice vytesaná ve skalách, křižující měsíční krajinu – nebylo již vidět na krok. O to více děsivé a nádherné bylo pozorovat surové rysy skal ve svitu úplňku. Kupodivu i zde mimo civilizaci jsme stále potkávali auta, jelikož byl pátek a lidé se vydávali do svých chat („cabins“) v horách, kde trávili víkend. Jsou to malé dřevěné chatičky na různých možných i nemožných místech skal, kam se ze silnice dostávají s krosnou na zádech. Norové jsou opravdu někdy trochu extrémní.

[blog/20090905_27.jpg]S postupující nocí jsme začali být mírně unaveni, aspoň mi tedy nepřišel tak hrozný úsek sjezdu k fjordu po silnici s 37 serpentinami a 800 m převýšení na 1 km. Ještě že řidič byl svěží, zvládl to bravurně, přestože musel objíždět pár ovcí. Nejbláznivější byla jedna serpentina v tunelu, ještě že jsme věděli, že jsme tu sami. Každopádně časový plán jsme dodrželi takřka na minutu a s úderem desáté mířili k recepci hostelu s jediným přáním rychle ulehnout. Na recepci bylo docela veselo, pan majitel na mě koukal zamlženým zrakem a opileckým úsměvem a chvíli mu trvalo, než pochopil, co vlastně chci. Jeho bezradný pohled do knihy rezervací, kde byly očividně všechny pokoje obsazené, mi trochu podlomil kolena. Naštěstí jsem měla potvrzovací sms s datem a mým jménem, takže chyba nebyla na mé straně, to uznal i on. Nabídl nám tedy ubytování v krásném apartmánu, pořád se nás snažil rozdělit na páry a moc mu to nevycházelo, ale pak se mi podařilo ho přesvědčit o tom, že nejsme výprava novomanželů, ale studenti, kteří se vyspí kdekoliv, hlavně levně. Ještě pořád chtěl, ať ho naučím správnou výslovnost mého jména, ale dělalo se mi špatně z jeho opileckého dechu, tak jsem se spokojila s jeho nabídkou pokoje s dvěma manželskými lůžky a jednou pohovkou za cenu srovnatelnou s hostelem. Bohužel jsem už nezvládla vyjednat snídani, ale to nám došlo až ráno. Každopádně noc v krásných měkkých matracích v teplíčku a pohodlíčku byl můj první tvrdý a klidný spánek za celou tu dobu, co jsem v Norsku. Co víc si přát…
 

« Zpět na úvodní stránku