Blog

Den druhý

Pondělí 10. srpen 2009 • Bergen

[blog/w2_10.jpg] Ráno mě probudily sluneční paprsky probleskující mezi závěsy, což dokonale zmobilizovalo všechny mé síly a s ranním rozbřeskem jsem již funěla na skálu nad kolejí. Během mé půlhodinové procházky jsem našla 10 hřibů a nesčetně klouzků, škoda že není zatím času na smaženici. Ale určitě na ní časem dojde, houby tu očividně nikoho nevzrušují. Ve spojení s borůvčím lemujícím cestu mám o stravu v nejhorším postaráno :)

Naplněna pozitivní energií jsem se přidala k Zuzce a vybaveny notebooky jsme se vydaly hledat cestu do centra, kde snad bude internet a taky spojení se světem. Centrum je od kolejí necelou hodinku chůze, příjemná procházka po pobřeží. Ale na každý den to asi není… Po turistickém korzu a fotografování všech pamětihodností jsme se uvelebily v Peppes pizza a při pojídání prvního norského oběda jsme poprvé navázaly spojení s domovem. Bylo mi jasné, že Honza nemá na nějaké vzpomínání čas (Záhřeb a koncert U2 je opravdu lepší ;), tak jsem aspoň poslala první pozdravy na web prostřednictví mého vždy on-line brášky (který to zvládá i během nákupu nábytku).

číst dále…

Welcome Bergen!

Neděle 9. srpen 2009 • Bergen

[blog/005.jpg]

Ono ráno klíčového dne jsem se probudila s žaludkem mírně na vodě a bohužel se nejednalo o cestovní horečku. Úžasná svatba Karla a Terezky přeci jen musela nechat nějaké následky. Rychle přelévám do placatky vyhranou domácí višňovici od Karla a doufám, že ta v případě nejhoršího vypálí každého červa. Nervy z nedobaleného kufru se nějak v kontextu všeho před a posvatebního dění nekonaly a brzy ráno bylo již vše připravené ve Fordíku. Málem mé kufry musely ustoupit Honzíkovu kolu, jelikož Honzík vyrážel přímo z Ruzyně vybít žal na další závod Kola pro život. Aspoň to loučení bude krátké, nestihl by přece registraci. V kritické chvíli zasáhl tatínek, který pohotově přistavil další vůz, kam se vtěsnal zbytek rodiny. No prostě výprava jak u Hujerů. Paní na přepážce byla lehce zaražená, horečně počítala zavazadla a lidi, přičemž před sebou měla jen jednu letenku a pas. Aspoň mi v tom zmatku odpustila kilo nadváhy, takže Becherovka putovala se mnou. Mamince zase zbyly jen oči pro pláč. Když se z toho všeho oči zavodnily nakonec všem, usoudili, že už nestíhám letadlo a vystrčili mě za pasovku a pádili pryč. Na mé protesty mi vzkázali, že se těší na kafe a zbytek svatebního dortu, takže musí pospíchat. Teď pro změnu zbyly oči pro pláč mně. Bylo mi samozřejmě líto té výslužky, co zůstala doma…

číst dále…