Lucie Růžičková

CEMSeventies

Pátek 11. září 2009 • Bergen

Dny v Bergenu utíkají stále deštivěji a deštivěji, je tedy nutné si je občas něčím zpestřit. V úterý jsme měli skvělou večeři s účastníky „mlhavého“ zájezdu a dali dohromady všechny fotky, je jich tedy opravdu spoustu na to, že většinou nebylo nic vidět ;) Měli jsme kopu jídla a čokolády a nasmáli se nad vzpomínkami na společné zážitky, výlet jsme tedy vyhodnotili značně pozitivně, přestože se nás rozmary počasí snažili přesvědčit o opaku.

Jinak však dny plynuly klidně a studijně, až na čtvrtek, ten byl den ve znamení CEMSeventies – CEMS párty ve stylu hippie. Bohužel jsem postrádala svoji skříň a babiččiny zásoby všech možných módních výstřelků, musela jsem se tedy spokojit s improvizací. Zuzka mi půjčila úžasné hippie tílko, já našla i pár šňůrek na krk a v kreativní chvilce si vyrobila z papíru náušnice. Ještě jsem sháněla kytku do vlasů, ale to byste neřekli, jaký je to v tuto roční dobu v Bergenu problém. Zvlášť, když už tu začala zimní sezóna (bohužel topení je stále rozbité a jestli jsem tvrdila, že větší zima a vlhko už v pokoji být nemůže, tak vězte, že může ;). Spokojila jsem se tedy aspoň s jelínkem a šátkem a mohli jsme vyrazit. Spolužák velkoryse zapůjčil svůj obývák, pustil hitovky sedmdesátých let a my se mohli utancovat. Mé náušnice sklidily ohromný úspěch, dokonce takový, že jsem vyhrála první cenu za nejoriginálnější kostým ;) Deset panáků vodky jako hlavní výhru jsem si však ráda odpustila, takže jsem je velkoryse rozdala deseti dalším nejlepším kostýmům. Taky by se tu mohli naučit pít něco pořádného…
 

číst dále…

Expedice „Sheep & Rocks in the fogshell“ a (ne)viditelný Preikestolen

Úterý 8. září 2009 • Bergen

Ráno jsem plná energie vyskočila z postele, jelikož jsem byla přesvědčena o tom, že přeci nemůžeme mít smůlu dvakrát, a že již na nás čeká ve vycházejícím slunci ozářený Preikestolen. Pohled z okna sice naznačoval něco jiného, bylo však také teprve sedm, cesta nahoru trvá přes dvě hodiny a desátá vždy rozhodne. Takže to musí být doma. Náladu po ne příliš vydařeném spaní nám zvedla úžasná snídaně s teplým domácím ořechovým chlebem a bohatým švédským stolem. Museli jsme projíst mnohem více, než jsme zaplatili za hostel, takže nakonec to byla dobrá volba a my měli energii na celý den. Bohužel však mé vzdušné zámky o krásném slunečném dni alá San Francisco začala ničit každá další kapka bubnující do střechy. Již v hustém dešti jsme naházeli všechny nepotřebné věci do auta a energickým krokem jsme se vydali směrem vzhůru. Snad to budeme mít brzy za sebou…

Déšť stále zvětšoval svou intenzitu, takže již na prvním kopci jsem měla boty plné vody a nebylo na mě suché nitky. Sice všechno se pyšní značkou „water proof“, ale v Norsku to asi očividně nezkoušeli. Nu nevadí, aspoň člověk lépe splyne s okolní krajinou. Míjíme krásné jezírka, skalní útvary a vyhlídky, které vypadají jako výhled do zátoky (jak usuzujeme z naučných cedulí, kolem nás je všude bílo). Každopádně pro nás mazáky ze včerejšího náročného Kjeragu je cesta již pouhou procházkou, takže zkušeně skákajíce přes kameny jak kamzíci v polovičním čase dorážíme na vytoužené a tisíckrát obdivované místo. Opět budeme originální, naše fotky vypadají opravdu výjimečně. Viděli jsme tuny fotek Preikestolenu, ať už z pohledů, nebo od našich kamarádů, kteří tuto cestu již absolvovali, ale všechny vypadaly stále stejně. Naše mají jedinečnou atmosféru okamžiku. Nejen že jsme na plošině takřka sami (jedná se o nejnavštěvovanější místo v Norsku) - což se však dá také přisoudit dané denní době - ale hlavně má svou jedinečnou mystickou atmosféru.

číst dále…

Expedice „Sheep & Rocks in the fogshell“ a (ne)dosažitelný Kjerag

Pondělí 7. září 2009 • Bergen

V sobotu jsme se probudili již za kuropění, abychom stihli dobýt známý a respektovaný Kjerag. Monika mě varovala, že se jedná o náročnou cestu, kterou není možné jít v dešti a vlhku, tak jsme doufali v pěkné počasí. Pohled do mlhavého rána nebyl tedy moc optimistický, ale musí se to přeci ještě probrat. Hostel jsme měli vybraný strategicky v nejbližší možné vzdálenosti od výchozího parkoviště, bylo však nutné zopakovat si včerejší serpentiny v opačném směru. Bohužel již dnes žaludku nepřišly tak zajímavé jako včera a nebylo mi zrovna do skoku, rychlá snídaně to však brzy spravila. Na parkovišti jsme byli jako první a také jako první vyráželi vzhůru. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jestli je to tím, že je teprve něco po osmé nebo tím, že je tak ošklivo. Zapudila jsem však chmurné myšlenky a s elánem uchopila řetězy na první skále a jala se šplhat nahoru.

Je pravda, že to po vlhké rovné skále nešlo zrovna lehko, a to jsme šli zatím nahoru. Chvíli jsme přemýšleli, jaká bude cesta dolů, ale pak jsme se rozhodli neřešit dne před večerem a zrychlili jsme tempo, abychom nevnímali stále větší mlhu a začínající mrholení. Teoreticky jsme cestu měli v malíku, takže jsme naštěstí zvládli odhadnout, v jakém úseku asi jsme, protože vizuální kontrola nebyla možná. Bylo nutné se přehoupnout přes tři hřbety a dostat se na plošinu, odkud již byla cesta zpět směrem k fjordu. Po skalách se cesta našla poměrně dobře díky řetězům, na plošině však nastal problém vzhledem k viditelnosti metru a půl. Hledali jsme červená T značící cestu stylem pokus-omyl do všech směrů, bylo to docela dobrodružné. Cítila jsem se jak na jiné planetě. Takhle si představuji Mordor... Drsná a krutá příroda, přesto tak krásná a plná respektu. Celé v mlhavém oparu to mělo jedinečnou atmosféru. Pomalu ale vytrvale jsme se posunovali vpřed a dohadovali se, zda vůbec poznáme, že jsme na místě. Už jsme málem obdivovali jiný útvar, když nás minuli dva sportovci běžící směrem k stejnému cíli. Následovali jsme jejich směr a opravdu – kámen byl stále na místě. Philip využil blahodárné mlhy a nevidě 980 m pod sebou přeskočil na střed a získal tak vytouženou fotku. My už bohužel měli více času na přemýšlení a stihli zanalyzovat situaci, takže již nikdo nebyl takový blázen, aby skákal po kluzké skále na nechráněnou římsu přes takovou propast, i když nebyla vidět. Škoda, pořád jsem doufala, že se mi podaří také získat fotku na slavném Kjeragu. Fotka pod ním však není také k zahození ;)

číst dále…

Expedice „Sheep & Rocks in the fogshell“ začíná

Pondělí 7. září 2009 • Bergen

S pokračujícím semestrem a stále větším bergenským lijavcem jsme začali pomalu upadávat do deprese, tak jsme se rozhodli s tím něco dělat, abychom dostali další mízu do prodírání se stohy četby na semináře. Uvěřili jsme příznivé předpovědi na víkend a řekli si, že je správný čas na to podniknout výpravu na Kjerag a Preikestolen, nejznámější to hrátky přírody Norska. Natěšena z fotek Moniky a Jardy, kteří tam byli minulý týden, jsem všechny utvrzovala jak je tam vždy krásně a jak to bude nádherný výlet. Philip tu měl akorát na návštěve sestru, takže jsme velice rychle sestavili posádku statečných a začali obvolávat půjčovny, hostely a plánovat cestu. Všechno šlo jako po másle, takže jsme ve čtvrtek na společné večeři jen dolaďovali detaily, jako kolik čokolád je nutné vzít :) Malý detail byl, že změnili předpověď a místo sluníčka se tam objevovali mráčky. No co, zataženo být může, hlavně že odjedeme z toho věčného deště. Všude musí být už jen lépe (jedna z mála výhod Bergenu).

číst dále…

Už zase skáču přes kaluže...

Úterý 1. září 2009 • Bergen

Konečně se po několika dnech na pár minut opět objevily paprsky slunce, tak mám nutkání se o tuto báječnou zprávu hned s někým podělit ;) Je pravda, že poslední dny nám počasí opravdu chtělo ukázat, co od něj můžeme v nejbližších měsících čekat a tedy, že je čas ukončit období radovánek a veselých výletů a začít studovat. O víkendu mi opravdu ke psaní zkoušky vytvořilo pravou studijní atmosféru, takže jsem již v neděli v poledne mohla konstatovat, že své jsem o Climate change řekla, splnila jsem limit deseti stránek (zvládla jsem i odcitovat Klausovy názory, abych to obohatila o národní dimenzi :) a prohlásila jsem své dílo za hotové. Bylo totiž také těžké stále odmítat pozvánky na večeře, výlety a jiné aktivity, takže jen co jsem udělala tečku za poslední větou, tak jsem se přidala ke kamarádům a vydala se s nimi do města do galerie umění.

To jsem však netušila, jaká mě tam bude čekat takřka umělecká extáze. Zjistila jsem totiž, že tam jsou celé dvě (!) místnosti věnované Munchovi. Jedním slovem, úžasné… Je mi jasné, že spousta lidí by mé nadšení nesdílela, ale každý má rád nějaké to období a já mám prostě srdeční expresionismus. To však Francouzi nevěděli, takže se na mě nadšeně lítající kolem koukali se značnými rozpaky, oni totiž byli na klasické mistry. Aspoň Zuzka mé nadšení sdílela, dokonale mě však uzemnila, když na můj komentář jednoho obrazu, který mi připomínal Špálu, prohlásila, že jednoho Špálu mají doma. Pak mimochodem dodala, že jim babiččinu vilu navrhoval Gočár… Musela mě poté chudinka málem oživovat ;) To nejlepší však teprve přišlo, poté jsme zjistili, že právě probíhá mimořádná výstava německého expresionismu (skupiny Brücke). Tam už jsme sice musely se Zuzkou samy, ale moc jsme si to užily. Většinu obrazů už jsem sice znala z Berlína, ale mohla bych se na některé koukat každý den (třeba v obýváku :)

číst dále…

« První  | Předchozí  | 1 2 3 4 5 6 7 8 | Další  | Poslední »