Už zase skáču přes kaluže...

Úterý 1. září 2009 • Bergen

[blog/w3_32.jpg]Konečně se po několika dnech na pár minut opět objevily paprsky slunce, tak mám nutkání se o tuto báječnou zprávu hned s někým podělit ;) Je pravda, že poslední dny nám počasí opravdu chtělo ukázat, co od něj můžeme v nejbližších měsících čekat a tedy, že je čas ukončit období radovánek a veselých výletů a začít studovat. O víkendu mi opravdu ke psaní zkoušky vytvořilo pravou studijní atmosféru, takže jsem již v neděli v poledne mohla konstatovat, že své jsem o Climate change řekla, splnila jsem limit deseti stránek (zvládla jsem i odcitovat Klausovy názory, abych to obohatila o národní dimenzi :) a prohlásila jsem své dílo za hotové. Bylo totiž také těžké stále odmítat pozvánky na večeře, výlety a jiné aktivity, takže jen co jsem udělala tečku za poslední větou, tak jsem se přidala ke kamarádům a vydala se s nimi do města do galerie umění.

To jsem však netušila, jaká mě tam bude čekat takřka umělecká extáze. Zjistila jsem totiž, že tam jsou celé dvě (!) místnosti věnované Munchovi. Jedním slovem, úžasné… Je mi jasné, že spousta lidí by mé nadšení nesdílela, ale každý má rád nějaké to období a já mám prostě srdeční expresionismus. To však Francouzi nevěděli, takže se na mě nadšeně lítající kolem koukali se značnými rozpaky, oni totiž byli na klasické mistry. Aspoň Zuzka mé nadšení sdílela, dokonale mě však uzemnila, když na můj komentář jednoho obrazu, který mi připomínal Špálu, prohlásila, že jednoho Špálu mají doma. Pak mimochodem dodala, že jim babiččinu vilu navrhoval Gočár… Musela mě poté chudinka málem oživovat ;) To nejlepší však teprve přišlo, poté jsme zjistili, že právě probíhá mimořádná výstava německého expresionismu (skupiny Brücke). Tam už jsme sice musely se Zuzkou samy, ale moc jsme si to užily. Většinu obrazů už jsem sice znala z Berlína, ale mohla bych se na některé koukat každý den (třeba v obýváku :)

[blog/w3_30.jpg]Večer se vrátili výletníci (Monika s Jardou), poslední dny jim počasí opravdu nevyšlo. Prý jim ale pršet začalo, až když se přiblížili na 300 km k Bergenu, jinak měli sluníčko. Takže si to snad užili také. Sice byli chudáci celý utrmácení ze spaní pod stanem, nebyli také příliš vybaveni, takže bez vařiče museli jíst celý týden jen chleba. Na uvítanou jsem jim tedy udělala lososa, jako dezert jsem sehnala tu moc dobrou smetanovou zmrzlinu, nakonec jsem to však skoro zpucovala celé sama. Říkali, že mají stažené žaludky a že je to moc dobrot najednou. To mě se stát nemůže ;) Včera však pro změnu koupili výborné lososí steaky zase oni a s trochou Morgena už jim to šlo lépe, bohužel to však už byl jejich poslední večer a ráno museli brzy ráno opět domů, do Prahy, do práce… Trochu se mi zastesklo po naší veselé kanceláři, ale slíbili mi, že ještě možná během podzimu udělají grafický meeting u mě v Bergenu, tak je musím na něco nalákat, aby opravdu přijeli ;)
Já se tu však každopádně nudit nebudu, mám zapsané předměty, na které je opravdu hodně práce, takže mě to vytíží asi více, než je zdrávo. Taky se pár Norů divilo, proč jsem si zapsala vražednou kombinaci nejtěžších předmětů magistra. Bez výzev by to však nebylo ono, co tu taky jinak, když pořád prší…

Jinak dnes jsem si udělala radost a koupila si první suvenýr z Norska – holiny! Jsou nádherné, hledala jsem nějaké teplejší, protože mě již nebavili neustále odkrvené nohy z mokrých bot a ponožek, takže mám s kožíškem uvnitř ;) láska na první pohled. Nikdy jsem nezažila takové deště, jako jsou tady, člověk opravdu jde skoro po kotníky ve vodě, jak to kanály nestíhají pobírat. K tomu prší ze všech stran, takže deštník je opravdu zbytečný. Monika když to viděla tak mi slíbila, že mi hned dnes v Praze půjde sehnat pláštěnku a pošle ji za mnou, tak snad brzy budu v suchu už celá.  

« Zpět na úvodní stránku